Když jsem začal organizovaně chovat kanáry a sdružovat se ve spolku, bylo mi nápadné velké množství přátel ze severní Moravy. Vedle toho i náš Ústecký kraj je poměrně dosti početně zastoupen. Je snad náhoda, že jde o hornické kraje? V tomto případě nejspíše ano, ale spojení horníků a kanárů bylo kdysi více než úzké.
V počátku historie chovu tohoto pěnkavovitého ptáka bylo jeho držení vyhrazeno bohatším vrstvám. Pěkný zpěv „cukrového ptáčka“ (pro jeho údajnou oblibu cukrové třtiny) bavil panstvo tehdy hlavně jižní Evropy. Španělé také téměř století drželi na jeho chov monopol tím, že prodávali jen samečky. Až teprve koncem 16. století se jeho chov stával masovějším a šířil se z Itálie přes Tyroly do Německa a dále do celé Evropy. Jeho chov na mnoha místech Německa popisuje už Gessner v roce 1669. Byly to však Tyroly, kde chov tohoto žlutého zpěváka dosáhl zakrátko svého prvního rozmachu. V okolí města Imst nedaleko Innsbrucku bylo množství stříbrných i jiných rudných dolů a kanáři zde byli chováni ve velkém množství horníky jak pro výdělek, tak i pro ukrácení času. Z města a okolí se stalo centrum obchodu s kanáry, kteří se vyváželi již do mnoha zemí.
Harcký kanár a horníci
Po vyčerpání rud horníci odešli a dnes po slávě, tohoto kdysi nejproslulejšího centra chovu kanárů, není ani stopy. Část horníků odešla počátkem 18. stol. do Německého pohoří Harc, kde hlavně v městečku St. Andreasberg založili nové domovy a nalezli výnosné zaměstnání v tamních rudných dolech. Přirozeně si s sebou přinesli i nepostradatelné žluté domácí přátele. Založili zde další slavnou etapu chovu našeho zpěvného kanára. Z těchto dob se také traduje užívání kanárů horníky v dolech. Jde o vyprávění pamětníků a historky z různých zdrojů. Pokud jde o naše země, navštívil jsem několik hornických muzeí, strávil jsem mnoho hodin bádáním v archivech a knihovnách, prošel jsem si též některé historické štoly, ale nic konkrétního! Je potřeba představivosti a bujné fantazii, aby se člověk vžil do dávné historie a ještě více si vážil drobného ptáčka, který v dolech sdílel s horníky jejich osud. Z novější doby posledních sto let jsou informace již častější a relativně dobře je jejich role dokumentovaná při záchranářských akcích v první polovině 20. století.
Proč vlastně horníci do dolů kanáry brali? Při své práci byli kdysi, stejně jako dnes, ohrožování důlními plyny. Na prvním místě jde už o prostý nedostatek kyslíku, který se spotřebovává dýcháním nebo například tlením dřeva. Dále je to kysličník uhličitý z výronů a též oxidací z hoření. Není jedovatý, ale při jeho obsahu nad 3% se člověk dusí a upadá do bezvědomí. V uhelných dolech jde hlavně o výbušné směsi metanu a vzduchu a potom prudce jedovatý oxid uhelnatý, který vzniká po důlních požárech či výbuších nebo zapařením uhlí. Tyto nebezpečné plyny nebo pokles koncentrace kyslíku horníci kdysi sledovali různými způsoby, například zapálenou svíčkou na hornické helmě.
Vynález pana Davyho
Od roku 1815 se začala užívat Davyho bezpečnostní lampa, která informovala výškou nebo zabarvením plamene o výskytu plynů. Jedním z nejčastějších a nejlevnějším způsobem detekce tohoto důlního nebezpečí bylo užívání ptáků, nejčastěji kanárů. Byli zkoušeni i jiní ptáci nebo později dokonce i myši, ale kanár svým nepřetržitým zpěvem, světlou barvou a neustálým pohybem byl ideálním objektem v tmavém prostředí dolů. Kanár vystavený účinku oxidu uhelnatého se začne nejdříve na bidle znatelně kymácet, ještě než spadne, což je mnohem lepší indikátor než strnulý postoj, který zaujímá zasažená myš.
Důvodem větší citlivost kanárů na jedovaté plyny ve srovnání s člověkem je jejich mnohem rychlejší metabolismus, rychlejší dechová a srdeční frekvence. Jedovaté plyny se vstřebávají také díky vzdušným vakům, a proto mnohem rychleji a zasažení ptáci pocítí dříve než člověk. Podrobná šetření, vzhledem k užívání kanárů při záchranných pracích, oficiálně prováděl začátkem 20. století Báňský úřad Spojených států. Tento úřad byl vytvořen v roce 1910 po několika rozsáhlých důlních katastrofách a prosadil též od roku 1913 regulérní užívání kanárů, vzhledem k dobrým zkušenostem s nimi. Ve Velké Británii bylo jejich užívání oficiálně zřízeno od roku 1911 a byly určeni dva ptáci na každou jámu.
Kanáři se chovali ve voliérách při záchranářských stanicích důlních společností v celé Evropě, Severní Americe i v Austrálii. Byli také vykupováni od soukromých chovatelů, kteří se zbavovali ptáků se špatným zbarvením, či různými chybami, daly se použít též samičky. Záchranáři byli vycvičení pozorovat ptáky po celou dobu pobytu v dole např. po výbuchu nebo při likvidaci požáru porubu. Záchranářská četa brala s sebou ptáky do podzemí v malých dřevěných či kovových klecích. Při prvních známkách úzkosti, při jakékoliv změně jejich chování, se horníci či záchranáři vydali zpět na čerstvější vzduch. Při zasažení plyny ptáci sedí na bidlech s křídly svěšenými dolů, často si skrývají hlavičky či dýchají s otevřeným zobákem. V dalším stádiu padají z bidla. Horníci nenechali stav dojít až takto daleko, ale opouštěli nebezpečná místa dříve, takže k úmrtí ptáků docházelo jen ojediněle. Kanár byl pokládán za člena týmu a jeho ztráta by byla chybou. V pozdějších letech byly vyráběny i speciální klece firmy Perspex, které měly vyvrtané otvory na přední stěně a když pták spadl z bidla, tyto otvory se uzavřely a pták se oživil přívodem kyslíku a mohl být znovu použitý.
Zajímavý popis použití kanárů včetně fotografií se dochoval z důlního neštěstí na dole č. 10 uhelné společnosti Hanna v Ohiu z 16. března 1940. Tehdy po výbuchu plynu zahynulo 72 horníků, mezi nimi podle jmen (Bakos, Bobka, Hrabak, Kroptkay, Sklenicka, Vrba) i několik Čechů. První vysvobozený horník byl též českého původu a jmenoval se Frank Opatrny (Nomen Omen). Při likvidaci tohoto neštěstí měli záchranáři k dispozici osm kanárů. Jejich nepřetržité prozpěvování bylo v příkrém kontrastu s pohřební náladou, jež visela ve vzduchu. Žlutí zpěváci vzbuzovali veliký respekt, neboť byli předurčeni jako mučedníci k ochraně života mužů, kteří prohledávali rozmetané důlní chodby a pátrali po těch, co přežili.
Poslední píseň ? Ne tak docela
Po 2. světové válce se osud kanárů v dolech začal naplňovat. K detekci plynů se stále více užívaly moderní přístroje a práce v podzemí se stávala nesrovnatelně bezpečnější. V Německu se přestali důlní kanáři užívat v roce 1951. Ale ve Velké Británii a v Austrálii byly až v 70. letech přijaty zákony, kde byla i opatření proti užívání ptáků v dolech.
Poslední zpráva od BBC z roku 1986 hovoří o vyřazení zbývajících 200 vysloužilých kanárů z britských dolů a jejich úplném nahrazení elektronikou. V současné době jsou staré klece na kanáry, některé ještě se znaky německých producentů, což byla jistá ochranná obchodní známka, objektem zájmu sběratelů starožitností. Existuje mnoho obrazů i soch, kde jsou kanárci v dolech nebo s horníky zobrazeni. V angličtině je též běžně užíváno okřídlené úsloví „Kanárek v dole“, který má zhruba stejný význam jako u nás spojení „Pokusný králík“.
Zdálo by se tedy, že na tuto velmi užitečnou roli našich miláčků budeme už jen s nostalgií vzpomínat. Ovšem během války v Perském zálivu vojáci oprášili staré poznatky a k detekci bojových otravných plynů s sebou vezli i živé ptáky – kuřata a holuby. I reportéři CNN měli na svém stanovišti, z kterého vysílali zpravodajství přímo na frontě v Iráku, párek andulek za stejným účelem jako kdysi horníci v dolech, když čekali na varování malých přátel v případě nebezpečí ve vzduchu. Naše země má vynikající vojenskou protichemickou jednotku, ale je třeba si uvědomit že moderní přístroje reagují jen na známé plyny, na které se musí seřídit, kalibrovat atd. Pták, jako živý organizmus, reaguje na vše jedovaté, i dosud nepoznané, popřípadě i na exotické a neznámé škodliviny. Z toho vychází i nový vynález pracovníků Kalifornské univerzity v Berkeley Borise Rubinského a Yonga Huanga, kteří sami mluví o „Kanáru v mikročipu“. Jde v principu o jednu živou buňku spojenou do vodivého elektrického obvodu v čipu, která v případě poškození čímkoliv životu škodlivým, způsobí změny napětí a tím vyšle signál počítači. Jde o moderní technologii biomonitoringu, který začal kdysi před staletími primitivním užitím kanárků v dolech.
Text: Karel Edelmann