Zachráněn permoníky

Sedíme v útulném teple krušnohorské hospůdky a těžké dubové stoly voní hutnou horkou polévkou. Po devítihodinové šichtě v podzemí přijde k chuti. Na to jak pozdě jsme vyfárali, jsme měli docela štěstí – přijít o čtvrt hodiny později, byl by kuchař už na cestě domů a nám by zbyly jen utopenci a nakládaný hermelín.

Však jsme také v hospodě v tuhle hodinu jediní hosté. Poloprázdný lokál je zalitý tlumeným světlem několika málo žárovek a náš hostitel a provozovatel dolu v jedné osobě vypráví své zážitky z podzemí…

„Ale víte co? Že občas člověk v podzemí slyší nebo vidí ledacos – to víme všichni. To je normální. Když jste v podzemí dlouho, tak vám začne fantazie pracovat a z temnoty štol a kapání vody jsou naráz obrysy postav, zvuky, šeptání – no hotový divadlo! Zvlášť když je tam člověk sám,“ povídá Pavel a my ostatní přikyvujeme. Však už se většině z nás přihodilo něco podobného. Kdo někdy v podzemí čekal sám na kamarády, zná to moc dobře – lidská mysl, unavená tmou a tichem začne i v sebemenším náznaku hledat podněty, na které je zvyklá.

„Jenže mě jednou permoníci vážně zachránili,“ povídá Pavel a v jeho tváři je znát, že to myslí smrtelně vážně. A začíná vyprávět, jak se jednoho dne pustil ve svém dole do průzkumu komína, ve kterém ještě nikdo nikdy nebyl…

Toho dne odvedl Pavel asi dvě výpravy turistů, které prováděl zpřístupněnou částí štoly. Na povrchu byl chladný, pošmourný den, jakých bývají v Krušných horách do roka desítky. Není divu, že krátce po poledni už další návštěvníci nepřicházeli. Pavel tedy zavřel pokladnu a vydal se do nitra hory na průzkum komína, který mu už delší dobu ležel v hlavě.

„No co. Komín byl krásně čistý, mírně šikmo ukloněný po žíle, prostě pohoda. Slanil jsem asi třicet metrů a obhlížel náraziště na mezipatrech. Když jsem přijel na místo, kde jsem čekal spodní patro, podařilo se mi rozhoupat se na laně a zachytit se ve štole, která do komína přicházela zleva.“

Pavel se tedy vydal na průzkum, jenže po několika metrech štola končila čelbou. Vrátil se tedy ke komínu, kde zůstal vyděšeně stát…

„Prostě se vracím ke komínu, oblečený do sedáku, že vylezu nahoru a v tom vidím, jak lano, po kterém jsem se sem dostal, visí prostředkem komína asi dva metry od hrany a mizí někam dolů. Já blbec si ho ve štole nepřivázal o ono vlastní vahou sjelo…“

Že porušil jedno z hlavních bezpečnostních pravidel, mu bylo jasné hned. Stejně jako to, že se odtud teď nemá jak dostat. Po hodině sezení na okraji jámy a promýšlení různých možností to vzdal. Bez pomoci, kterou si neměl jak zavolat, nebylo možné dostat se ven.

„Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Už jsem to zabalil. Hotovo, říkám si, tady prostě zhebnu a možná za deset let mě tu někdo najde. Tak jsem si zapálil cigáro a najednou koukám, že se ten kouř chová nějak divně.“

Kouř z cigarety totiž nestoupal nahoru a do komína, ale pomalu mizel ve štole. Průvan! A kde je průvan, musí být i prostor. Šance to byla nevelká, vzduch mohl táhnout závalem, nebo neprůleznou sutí… ale byla to šance. Pavel se vydal sledovat kouř a v místě, kde mizel v počvě se dal do kopání. Pod vrstvou kamení se otevřel úzký průlez…

„Dostal jsem se do systému dobývek, kde zřejmě od těžby nikdo nebyl. Byly tam staré, zachovalé žebříky, snad čtyři sta let staré, nikde ani stopa po novodobém průzkumu. Jenže všechny štoly končily buď čelbou, nebo vedly do vertikální dobývky, kterou jsem bez lana přelézt nedokázal – natož se šplhat nahoru.“

Vrátil se tedy ke komínu, posadil se a odevzdaně zíral na lano visící snad dva metry od něj – ovšem nad propastí, jejíž hloubky nedohlédl. Mít tak něco, po čem by k němu došel… žebřík! Ano, ve starých dobývkách byly přece žebříky! Pádil tedy zpět, vybral pevný žebřík, snad tři metry dlouhý, kterým by pohodlně komín přemostil až na protější náraziště. Jenže brzy zjistil, že úzkým průlezem žebřík neprotáhne…

„No a pak mě to napadlo. Rozebral jsem žebřík tak, že z něj zbyla jen jedna postranice a jedna šprušle na konci. To už protáhnout šlo. No a tou šprušlí se mi pak podařilo zachytit lano a přitáhnout je k sobě.“

Od té doby Pavel Chaloupka věří na permoníky, a turistům, které provází po horních patrech dolu Lehnschafter, může vyprávět o jeden příběh navíc. I když – možná si to celé vymyslel. Aspoň to tvrdí inspektorům báňského úřadu. Protože, bavte se s úředníky o permonících…

Více o tomto místě

Publikováno v Blog

Napsat komentář