České podzemí 2014

Druhý ročník konference České podzemí se konal v Mikulově v Krušných Horách a byl z velké části věnován tradici krušnohorského hornictví. Za účasti předních českých odborníků na montánní památky, zástupců státní památkové péče, obou krušnohorských krajů a dalších institucí byly v dopolední části diskutovány jak aktuální projekty související s nominací hornické krajiny Krušnohoří na seznam světového dědictví UNESCO, tak konkrétní výzkumné projekty realizované v oblasti Krušných hor.

Velké pozornosti se těšila například problematika leteckého laserového skenování povrchových reliktů hornické činnosti (LLS), které se ve svých příspěvcích věnovali Ondřej Malina (Národní památkový ústav) a Josef Večera (Česká geologická služba). Povrchovým reliktům lokalizovaným pomocí LLS byla věnována i sobotní exkurze po ukončení odpoledního programu, kterou vedl Josef Večera. Lokalizace povrchových projevů důlních děl měla ovšem charakter „průzkumu bojem“ – fakticky totiž šlo o vůbec první průzkum objektů v doposud nezkoumaném terénu, které byly objeveny právě na základě LLS.

Kromě odborných otázek z oblasti montánní archeologie byla věnována velká pozornost i turistickému využití starých důlních děl. O své zkušenosti se podělil například Luzt Baldauf ze spolku Hülfe des Herrn Alte Silberfundgrube e.V., Ladislav Lahoda z CMA, či Ulrich Haag z Hornického muzea v Příbrami. V neděli navštívili účastníci workshopu prohlídkovou štolu Lehnschafter v Mikulově, kterou provozuje Krušnohorská důlní, o.p.s. pod vedením Pavla Chaloupky.

Anotace přednášek

Hornická krajina Krušnohoří a světové dědictví UNESCO
Mgr. Jitka Vlčková, Ph.D. (Národní památkový ústav)
Mgr. Adam Šrejber (Ústecký kraj)

Těžba drahých a obecných kovů formovala celkový vývoj Krušných hor a ovlivňovala život na obou stranách česko-německé hranice. Technické památky, urbanistické celky a množství nemateriálních aspektů spolu vytvořily v průběhu osmi staletí specifický region s unikátní krajinou. Tato krajina představuje mimořádný kulturní potencionál, jehož nejcennější části aktuálně usilují o zápis na Seznam světového dědictví UNESCO a přináší jedinečnou šanci a nové podněty k rozvoji tohoto regionu.

V současné době, za nejužší spolupráce Ústeckého a Karlovarského kraje, saské strany a za podpory Ministerstva kultury ČR, Národního památkového ústavu a Ministerstva vnitra Svobodného státu Sasko, probíhá zpracování společné nominační dokumentace, která bude Spolkovou republikou Německo oficiálně předána v roce 2014 Centru světového dědictví UNESCO v Paříži jako podklad k projednání zápisu Výborem světového dědictví. V případě úspěšného hodnocení navrhovaného kulturního statku je pak velká šance k jeho zapsání na Seznam světového dědictví v roce 2015.

Turistické využití dolu Hülfe des Herrn ve Frankenbergu
Dr. Lutz Baldauf (Hülfe des Herrn Alte Silberfundgrube e.V.)
Lutz Mitka (Hülfe des Herrn Alte Silberfundgrube e.V.)

Biensdorf je malá osada s asi 40 obyvateli v saském Podkrušnohoří, kde se pomalu zvedají úbočí Krušných hor. Tato oblast patří k saskému granulitovému pásmu, v oblasti mezi Sachsenburgem a Biensdorfem k jejich vnějšímu břidlicovému okraji. Hornická památka „Erzberg“ je dnes malým pozůstatkem pinkového a haldového pole, které se rozprostíralo od Merzdorfského vrchu severně naproti Frankenbergu podél svahů k Zschopau až k Biensdorfskému lesu. V polovině 19. století dosahoval Erzberg délky 1,5 km a šířky cca 250 m. V té době bylo patrných ještě více než 300 šachet z časů vrcholného středověku, které byly uzavřeny kolem roku 1790, kdy se hornická činnostu přesunula k dolu „Baldglück“ (u Zschöppichenu) a později do Schönborn-Dreiwerden.

Na území dobývacího prostoru dnešní hornické památky „Erzberg“ jsou kromě stop středověkého hornictví patrné také pozůstatky po uranovém průzkumu prováděném SAG Wismut. Wismut zkoumal oblast v rámci cílené prospekce saských granulitových hor na zásoby uranu v letech 1949 – 1951. Od roku 1987 je okolí Biensdorfu zkoumáno odbornou skupinou, tehdy nazývanou „Kulturní spolek DDR“, dnes samostatně fungujícím obecně prospěšným spolkem, a to podle zásad památkové péče s cílem v omezené míře citlivě využít území pro rozvoj cestovního ruchu a pro kulturní účely. Štola vyražená jako průzkumná podnikem SAG Wismut je od roku 1993 prohlídkovým hornickým dílem a nadzemní krajina je od roku 1991 pod ochranou jako uznaná archeologická půdní a hornická památka.

Dnešní hornický spolek „Hülfe des Herrn Alte Silberfundgrube e. V.“ se od svého založení v roce 1990 zabývá průzkumem existujících historických důlních děl a kromě části štoly „Hülfe des Herrn Stolln“ znovuzprovoznil také další části dolu.

LiDAR a hornická krajina – možnosti a limity poznání montánního reliéfu
Mgr. Ondřej Malina, Ph.D. (Národní památkový ústav, Západočeská univerzita v Plzni, ČSS ZO 5-05 Trias)

Hornická krajina zahrnuje mnoho projevů minulých lidských aktivit, které se působením věků a vývojem společnosti mění v památky. Jejich hodnota se odvíjí také od toho, co o nich víme nebo co jsme z nich ještě dnes schopni vyčíst. Využití dat leteckého laserového skenování (LiDARu) nabízí nové možnosti poznání a dokumentace historické těžby a zpracování surovin.

Cílem příspěvku je naznačit základní možnosti průzkumu a dokumentace zaniklé hornické krajiny s využitím podrobného digitálního modelu reliéfu. Terénní relikty jsou základem poznání zejména tam, kde historická těžba po staletí přetvářela povrch a kde se dochovalo jen minimum stavebních objektů. Přehled o tom, kde, v jakém rozsahu a v jaké míře zachování se tyto památky vyskytují a co mohou vypovědět o minulých lidských aktivitách, je základem fundované památkové ochrany a prezentace.

Mapování povrchových pozůstatků a návrh hornické naučné stezky v lokalitě Krupka – Steinkochen
RNDr. Josef Večeřa (Česká geologická služba)
RNDr. Viera Večeřová (geoložka a průvodkyně)

V roce 2013 proběhlo mapování povrchových pozůstatků po hornické činnosti v prostoru mezi štolou Martin a Komáří vížkou v Krupce. Na ploše 1 × 0,5 km se podařilo pomocí dat LLD identifikovat 260 objektů. Podle jejich tvarů a vzájemných vztahů bylo vyčleněno 6 základních skupin prací, charakterizujících jednotlivé etapy průzkumu a těžby, většinou středověkého stáří. Kromě toho byly zjištěny i pozůstatky těžby svahovin, která předcházela hlubinné těžbě. Celým revírem prochází stará hornická cesta, která by se mohla stát základem naučné stezky spojující štolu Martin s Komáří vížkou a prezentující jednotlivé typy hornických prací.

Továrna na výrobu lan v Příbrami
Ulrich Haag (Hornické muzeum Příbram)

Kdysi ležela naleziště rudy tak hluboko, že nebyla dosažitelná za pomoci konopných lan používaných ve středověku a ranném novověku. Hornictví tak, jak je známe dnes, bylo umožněno až s vynálezem drátěného lana. Příbramská katedra na drátěná lana a továrna na výrobu lan patřily k průkopníkům této technologie. Zatímco konopná lana musela být měněna dvakrát až třikrát do roka, drátěná lana vydržela i šest let. Přesto byla výměna konopných lan za drátěná dlouho oddalována, především kvůli jejich vysoké pořizovací ceně. Příspěvek stručně shrnuje historii vývoje drátěných lan v Příbrami, problematiku jejich výroby a následného zavádění do praxe.

Hornická tematika na českých a německých hracích kartách (výstava)
Petr Bílý (Club sběratelů hracích karet, o.s.)

Téma hornictví se objevuje na hracích kartách již v 16. Století. Nejprve pouze hornická symbolika, ale v průběhu historie vznikají samostatné hry věnované přímo hornické tématice. Výstava s krátkým komentářem se zaměří na karty, které vznikaly v českých zemích a v sousedním Německu. Nejstarší tématiku spojenou s hornickou činností nacházíme na kartách tzv. Stukeley typu. Karty patří do rodiny her s německými hracími symboly, tedy se žaludy, srdci, kulemi a listy, tak jak je známe z mariášových karet. Své označení dostal tento typ po svém objeviteli Dr. Stukeleyovi. Ten v r. 1763 koupil antikvární knihu, v jejíchž lepenkových deskách nalezl nátisk karet z r. 1471. Typickým znakem těchto karet je vyobrazení jednorožce na žaludském esu, (alternativně lva se stuhou) a právě v lokalitách s hornickou tradicí je na těchto kartách možné nalézt i hornické prvky (zkřížené kladívko a tlouk).

Nýřansko – Stříbrský kamenouhelný revír a jeho průmyslové dědictví
Ing. Jakub Bacík (Fakulta architektury ČVUT, Výzkumné centrum průmyslového dědictví)

Průmyslová revoluce a následný vývoj zanechaly v naší republice pestrou škálu objektů, které přeměnily krajinu do podoby, jak ji známe dnes. Není náhodou, že na dohled od jednoho z největších strojírenských závodů v monarchii se nacházelo mnoho štol a šachet, po kterých zbyly nesčetné objekty a přilehlé obytné soubory. Příspěvek přiblíží historii Nýřansko-Stříbrského kamenouhelného revíru, který s Ostravsko-Karvinským a Kladensko-Rakovnickým revírem patří k našim největším pánvím, kde se dobývalo černé uhlí. Zmíněny budou největší doly jednotlivých těžařstev, představena jejich historie a zbytky, které se dochovaly do dnešní doby. Tento divoký rozvoj zdejšího území byl spojen s velkým přílivem pracovních sil a s tím souvisela výstavba hornických kolonií, které stále slouží svému původnímu účelu. Na závěr si představíme tyto architektonicky zajímavé obytné celky.

Záhada „Dusivé štoly“ (jak mikroorganismy ovlivňují důlní klima)
Mgr. Lukáš Falteisek (Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy)

Na nedýchatelný vzduch už někdy narazil asi každý, kdo se zabývá podzemím. I tak běžné jevy jako je přítomnost oxidu uhličitého a nedostatek kyslíku v podzemí mohou mít zajímavé příčiny v podobě biologických procesů. Ba co víc, intenzívní zvětrávání rudních minerálů prostřednictvím mikroorganismů může uvolňovat tolik energie, že to může vést i k výraznému zvýšení teploty v dole. Příspěvek ilustruje tuto problematiku na příkladu dvou štol. První je nejmenovaná štola na Slovensku, kde supergenní procesy tak snížily obsah kyslíku, že její několikakilometrový úsek je po většinu roku nepřístupný a hynou v něm i netopýři. Jen když mrazy otočí směr větrů, lze štolu navštívit, ohřát se v ní, neboť teplota místy překračuje 25 °C, a obdivovat unikátní sádrovcovou a epsomitovou výzdobu, která vzniká diky velkému odparu vody z mineralizovaných roztoků. Sádrovec zde vytváří i takové útvary jako monokrystalová brčka s centrálním kanálkem nebo porůstá velkými krystaly povrch měkkých bakteriálních krápníků.

Druhý příklad je slavná Proudkovická štola, mezi montanisty známá jako přehlídka různých výztuží a plynů. V jejím asi 1km úseku je nedýchatelné ovzduší s metanem a mohutnou vrstvou slizu na stěnách i všech předmětech. Záhy jsme pochopili, že sliz je bakteriálního původu a nějak s tím vzduchem nejspíš souvisí, ale jeho skutečný původ nám byl dlouho záhadou. Teprve po důkladném průzkumu se ukázalo, že jde o bakterie závislé na methanu, který se uvolňuje z vody vyvěrající ze zatopeného komína na konci štoly.

V obou případech jde tedy o jevy, se kterými se běžně nesetkáme a zaslouží si ochranu přinejmenším jako unikátní učebnice biogeochemie přímo v terénu. Je jen škoda, že podobné lokality zatím nemůžeme legálně využívat k výuce a výzkumu jako např. v USA. Rozhodně ale platí, že pokud narazíme na problémy s důlním ovzduším, měl by být přizván kromě odborníka na důlní větrání také mikrobiolog.

Pozorování stavu důlních vod v Mikulově
Pavel Chaloupka (Krušnohorská důlní, o.p.s.)

Při prvních průzkumech v dole Lehnschafter na konci 80. let se průzkumníci často potýkali s problémy způsobenými přítomností důlních vod. Často veškerý průzkum a bádání ustalo v podstatě ihned po nabrání vody do holinek. Od té doby se situace pomalu mění, vody ubývá, kdysi mokrá místa v dole jsou již po několik let na suchu. Příspěvek seznámí posluchače s výsledky dlouhodobého pozorování vodních stavů na dole Lehnschafter a přiblíží problémy související s nadbytkem důlních vod i s jejich nedostatkem. Nízký stav vody má sice mnoho výhod při průzkumu dávno zapomenutých prostor, přílišný nedostatek vody však významným způsobem mění charakter důlních chodeb a jejich mikroklima. Ten kdo si dnes prohlíží důlní dílo Lehnschafter a nebo jiné podobné prostory v okolí jistě žasne nad velikostí a krásou těchto dolů, ale pokud by tato místa viděl před 15 až 20 lety, zjistil by, že důl byl tehdy určitě více „živý“ než dnes.

Nově zpřístupněná pevnost Sasso San Gottardo ve Švýcarsku
Ladislav Lahoda (CMA – společnost pro průzkum historického podzemí)

Za pomoci filmových záběrů z připravovaného dokumentu CMA (pracovní název „Skrytou švýcarskou krajinou“ ) navštívíme podzemí nové turistické atrakce švýcarských Alp – prostory horské pevnosti Sasso San Gottardo, využívané švýcarskou armádou od roku 1941 do roku 1999. Obrovský podzemní komplex pro 500 mužů, vybudovaný ve výšce nad 2100 m.n.m, s kasárnami, sklady munice, dalekonosnými děly a podzemními lanovkami byl zpřístupněn až v roce 2009.

Objekt je na evropské poměry zpřístupněn dosti netradiční formou a návštěvníci zde mohou spatřit jak klasické vojenské podzemí, tak i obrovské podzemní sály, kde se prolíná historická technika s uměleckými instalacemi 40 význačných švýcarských umělců. Jsou zde i klimatizované konferenční sály, kavárny, toalety, výstavka drahých kamenů a krystalů a další zajímavosti. A jak je ve švýcarsku v podobných objektech zvykem, pevnost si stále zachovává svoji bojovou hodnotu a je kompletně vybavena zbraněmi, přestože její reaktivace v současné době není pravděpodobná. Příspěvek má upozornit na „jiné“ než tradiční metody zpřístupňování podzemních objektů veřejnosti.

Fotogalerie (Ladislav Lahoda)

Fotogalerie (Ondřej Malina)